Zvíře pozná, kdy má dost. Štvaná srnka nakonec vzdá svůj boj, roztřesené běhy se zastaví a beznadějí zakalené oči naposled vzhlédnou ke svým přemožitelům. Ne ale člověk. Hlad po životě a pálivé střípky sebeúcty poženou vyčerpanou tělesnou schránku až za hranici sebezničení, daleko do snivé říše halucinací z únavy.
Kapající rez, ledově studené stěny opuštěné tovární haly a ve vzduchu první závany zpoceného strachu. „Důvod, proč jste sem byli eskortováni je velmi prostý, není třeba se bát,“ kývne postava v bílém směrem k množství těžce ozbrojených vojáků, kteří obklopují naši skupinku zmatených civilistů. „Zdá se, že vašem případě vakcinace proběhla poněkud nestandardně. Technickým nedopatřením se pravděpodobně zaměnily vzorky,“ přechází lékař k nesrozumitelné hantýrce, z níž chápeme jen slova Ebola a další transport.
„Jo, a už nás nikdy nikdo neuvidí,“ sykne nějaký chápavější chlapík kousek za mnou a vystartuje k východu. Maskáč v rohu škubne ramenem, útočná puška vklouzne do dlaní a hlaveň se rozeřve bílým ohněm. Olověná pěst udeří nešťastníka do zad, výraz bolesti mizí v rudé mlze krvavých kapek.
„Jak jsem řekl, venku čekají autobusy, které vás odvezou k dalšímu testování,“ pokračuje lékař nevzrušeně, zapadlé oči fanatika upřené na skupinku šokovaných tváří, zmrzlých v doznívajícím tichu výstřelu.
Za blbost se platí
O dvanáct hodin později už naše banda pěti ztroskotanců sedí nad první šifrou, za sebou útěk z transportního armádního busu, v nohách pětatřicet kilometrů ostrého pochodu. Ranní slunko hladí skloněná záda a já se probírám do reality extrémního vytrvalostního závodu Octoginta Octo.
I když točím papírem na všechny strany, zmatené shluky písmenek mi dávají stejný smysl, jako japonský návod k videu. „Mám to,“ mávne naštěstí nakonec rukou Janka, uštědří pořádný štulec pospávajícímu Kubovi a razí směrem k nedalekému Máchovu jezeru. Tam už týmy poloprofesionálních závodníků dokončují poslední úkoly, na nás lanové hrátky, divadlo i testy paměti teprve čekají. Nespěcháme, více než samotné stanoviště nás zajímají půvaby jejich dívčí obsluhy.
„Mám kocábku náram náram náram,“ vřeští Kuba falešně mezi záběry pádla, nesnesitelný zvuk mě i s kánoí skoro posílá ke dnu. První část mise jsme splnili na sto procent, takže teď v plné vodácké výzbroji razíme přes jezero. Cíl je jasný, nejvyšší kopec v dohledu. Naštěstí pro nás řada týmů tuto instrukci chápe tak, že mají vyrazit směr deset kilometrů vzdálený Bezděz. S budhistickým klidem sledujeme jejich odchod, naší volbou je nedaleký vysílač Borný. A protože štěstí přeje těm správným hochům, na vršku nás opravdu čeká další oříšek k rozlousknutí. Víc než tři kilometry teď půjdeme poslepu, jen podél provázku. Zívačka, o nic horší než pozdní návrat z brněnských hospod.
Bolest přichází po setmění
„Jedem jedem jedem,“ řve Pavel stylem seržanta US army a ještě zostřuje tempo. Je další noc, ostrým sprintem letíme tmavým terénem, pohorky rozstřikují kamínky a bláto všude kolem. Je to špatné, není čas. Ještě před chvílí jsme přitom měli situaci pevně pod kontrolou, desítky drobných úkolů druhého stanoviště jsme sklízeli jako Paroubek obdiv fanynek, montáží destrukčního zařízení počínaje a akrobatickými cvičeními konče.
Jenže stačilo pípnutí sms a je po pohodě. Organizátoři nečekaně určují pro tuto část celého závodu časový limit. A ten ani s křídly nemůžeme stihnout, čert aby ty zmatkáře restoval na sucho.
„Jedem!“ ozve se ještě jednou a my skutečně přidáváme. Cítím nával obrovské pýchy, přebíjející i únavu. Každý jeden z nás ví, že to nejde stihnout, stejně ale hrabeme z posledního a nutíme nohy k běhu. Úspěch je jediné co se počítá a pokud za něj musíme zaplatit trochou bolesti, není o čem diskutovat.
Na poslední stanoviště dorážíme lapajíce po dechu, krev šumí v uších. Nikde nikdo. Hořkost zklamání zaštípe v hrdle, musíme ale dál, jsme teprve na začátku tohohle pekelného víkendu.
Jenže kilometry asfaltu utopené v noční tmě neubývají a mě dochází šťáva. Končí druhá probdělá noc a ten několikakilometrový sprint ze mě vyrazil i poslední rezervy. Klopýtám, při každém třetím kroku mozek vyhazuje pojistky a ze spánku mě pak vyrve až odporné, lekavé a dávivé škubnutí nadcházejícího pádu. Děsíme se halucinací, jejichž lepkavé pařáty už objímají většinu z nás.
Jen tak si pospat
Vojenský tábor uprostřed tavelinského lesa nás vítá studeným gulášem, slibem kratičkého odpočinku a kupou perverzních úkolů. Kuba fasuje první z nich.
„To přece ale…“, nevěřícně zírá na obrovský kus ledu, v jehož středu údajně vězí jeden z potřebných klíčů. Listopadová noc je mrazivá sama o sobě, bude zajímavé sledovat, kolik tělesného tepla v sobě usměvavý pořízek najde k roztopení ledovce. Hadry dolů a jde se na to.
„Hááá…“, vyletí z nepřipraveného chasníka poté, co mu laskavě přitiskneme hroudu na holou hruď. Ukřivděný pohled nakopnutého štěněte nás potom sleduje ještě hodnou chvíli, během hledání kousku místa na rychlý odpočinek.
Jenže minutová ručička nezná odpočinku a už po jedné její otočce mnou Kuba třese. „Vstávej, jsi na řadě,“ zlomyslně syčí přes promodralé rty. Ale noc voní deštěm a pěkně kulatý bílý kamarád na obloze mi svítí na cestu, snad tedy nebude tak zle.
Mám štěstí, náhoda mi určuje relaxační jízdu autíčkem na dálkové ovládání po dráze z barevných svíček, nenudí ani mýtické prolézání starého sklepení s baterkou na noční světlo. Naopak o systému elektrických obvodů nevím nic a na karty mám příliš štěstí v lásce, do společného balíku tak přidávám jen zatraceně hubený úlovek.
Navíc noc se postupně mění v den a nám se nedaří stáhnout skluz. Potřebujeme sehnat Marii a vyrazit dál, jenže ta se kdesi míhá v lese. Kuba se neprozřetelně nabízí, že pro ni doběhne.
„Ty vole koukej, Quasimodo se vrátil,“ nevěřícně zamrká kdosi vedle mě, když ztuhlá postavička připomínající hrbatého zvoníka od Matky boží vyrazí kupředu. Záchvat smíchu nám okamžitě zlepšuje náladu. Nakonec proč ne, Octoginta nás zatím nedostala, nezlomí nás snad ani v budoucnu.
Co bys jako chtěl řešit?
Další noc, další milisekundové pády do slastného spánku a další bolestivá probuzení. Stojíme na jakési křižovatce uprostřed ničeho, trochu mě děsí, že si nepamatuji poslední hodinu pochodu. Vedle mě šustí platíčko ibubrufenu, to Janka snad už po desáté zahání bolest operovaných kolen. Když zachytí můj nesouhlasný pohled, lhostejně pokrčí rameny. Jít se musí, tak co. Nakonec na tom není o moc hůře, než kdokoliv z nás. Kuba zborceně stojí zavěšen do hůlek, Marie se choulí na zemi.
„Tudy, aspoň doufám,“ chroptí nakonec Pavel od mapy. Nevypadá dobře, jen neúnavné oči doutnají v nezdravé šedi unavené tváře, napjatou kůži rvou ještě nedávno neznatelné lícní kosti. Snad ví, co dělá, zatím nás vedl dobře.
Vím že musím jít, jenže to prostě nejde. Chybí motivace, slušné umístění shořelo na prvním časovém limitu. Rozedřené nohy pálí, svaly kvílí na protest a tupá malátnost mě balí jako tlustá vlněná deka. Bojuji sám se sebou, nadávám, prosím tu potvoru Únavu ještě o dalších pár hodin. Ta se nekonečně dlouhé chvíli nakonec krákavě rozchechtá, praští mě loktem do ledvin a pošle moji únavou ohnutou postavu za ostatními.
Kdo maže, ten (do)jede
„Už je tu jiná skupina, teď vás nemůžeme vzít, jasný?“ vysvětluje organizátor v zelené košili zjevně vyhořelému průzkumníkovi týmu pár minut za námi, za jeho zády se tmavě tyčí zřícena hradu Kozlov. „Zaběhni zpátky a počkejte kousek odsud,“ dodává ještě. Blonďák tupě přikývne, načež se sesune k zemi, obejme si kolena a usne.
Tím však košiláči problémy teprve začínají. Nikdo z našeho týmu totiž není schopen porozumět jednoduchému principu zdejšího úkolu. Barevné klíče i zámky naráží na unavenou zeď absolutního nepochopení, mozek jen zmateně rozhazuje ručičkama.
„Takže jak že to prosím ještě jednou je? Červený na červený a co potom s nimi?“, ptá se Marie a my všichni hladově čekáme na odpověď. Organizátorovi je zjevně do pláče, nakonec ale asi po šesté začíná vysvětlovat.
Už během lítání s klíči ale začínám mít úplně jiné starosti. Našel jsem něčí kofeinové tablety a než začaly působit, schroupal jsem jich dobře dvojnásobek maximální dávky. A teď jedu na plno v syntetickém rauši, srdce mi mlátí do žeber a proudy chemikálií nastřelené do šedé kůry mozkové dělají pěknou paseku. Euforii střídají úzkostné stavy, racionální část mysli leží zkopaná někde v koutě a já rozostřenýma očima vyděšeně koukám kolem sebe. Ještě pěkných pár hodin budu ztrápenému tělu platit svou daň.
Čtvrtý a poslední den, poslední ráno. Kilometry mizí pod podrážkami bot a svět se zúžil na pár posledních úkolů. Bolest zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a lehký větřík s sebou nese píseň vítězství. Dávno už neřešíme, jestli nás čeká zvuk fanfár nebo poslední místo, důležité je teď vydat ze sebe to poslední a nejlepší. Čas nás tlačí a tak se dáváme do běhu. Ještě poslední kilometr, sto metrů, metr. Áaaaahhhh…
(Text je uveřejněn s laskavým svolením časopisu Outdoor, v němž byl původně publikován)
